Život zasvětil vědě – ve Výzkumném ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví v Průhonicích (VÚKOZ) se doc. RNDr. Ivan Suchara CSc. už přes 50 let věnuje biomonitoringu znečištění složek životního prostředí. Během uplynulého půlstoletí zkoumal mimo jiné např. vliv prostředí na uliční a parkovou zeleň v Praze, indikaci spadů kyselých dešťů, znečištění kolem velkých průmyslových podniků, vliv městské zeleně na tvorbu mikroklimatu v centru Prahy, nebo spady znečišťujících látek zaznamenané pomocí chemických analýz vzorků mechu. Deset let také stál v čele VÚKOZ.  

Pane docente, jak se změnila věda za těch 50 let?

Pochopitelně řada přístrojů je dnes technologicky někde úplně jinde. Když jsme například měřili mikroklima na plochách zeleně nebo větrolamech, tak jsme používaly standardní skleněné rtuťové teploměry na stojanech pod stínícími krytkami, dnes jsou už k dispozici převážně elektronické přístroje včetně bezkontaktních. Čidla s kabely se mohou instalovat na těžko dostupná místa nebo máme termokamery na dronech a spoustu možností dálkových spektrálních měření atp. Dřív jsme také psali zprávy na psacím stroji přes kopíráky v pár kopiích, jejichž archivace zabírala hodně místa a dostupnost zpráv pro zájemce byla malá. Časově náročné bylo psaní velkých tabulek a tvorba a vkládání grafických příloh, dnes lze velikost tabulek a fontů a grafický doprovod snadno vytvořit v textových a grafických editorech na PC. Člověk si musel před psaním zpráv vše dobře promyslet, aby nemusel text nebo tabulky opravovat.

Jaký byl Váš první výzkum? 

Jako absolvent botaniky jsem měl původně nastoupit do Ústavu krajinné ekologie ČSAV tehdy sídlící v Průhonicích na Chotobuzi. Po dohodě s vedoucí katedry jsem toto místo přenechal jiným absolventům a v létě 1974 jsem „dočasně“ nastoupil do Výzkumného ústavu okrasného zahradnictví jako řádný vědecký aspirant. Tématem mé práce byl výzkum městské zeleně na utváření mikroklimatických poměrů v intravilánu města, což byl zároveň i jeden z výzkumných úkolů, který ústav tehdy řešil. S pomocí mladých kolegů jsme např. 24 hodin měřili hodinové průběhy teploty půdy a vzduchu, vzdušné vlhkosti, rychlosti proudění vzduchu, výparnosti atp. v různých výškách nad zemí na Staroměstském náměstí bez významného zastoupení zeleně a na Karlově náměstí s velkým centrálním parkem nebo na rozdílných typech ploch, jako asfaltový chodník a vozovka, velká písková a travnatá plocha, porosty keřů a lesopark na Letenské pláni v Praze. Výsledky měření sloužily i k posouzení vlivu prostředí na městskou zeleň, např. potenciální transpiraci a potřebu zálivky rostlin v kontejnerech, tehdy zaváděných „Kübelpflanzen“ umísťovaných na výhřevné asfaltové plochy nebo okraje vozovek, kde proudění vzduchu za projíždějícími automobily významně zvyšuje transpiraci a nároky na zálivku. Za slunečných letních dní teplota půdy v uličních stromových mísách dosahovala téměř 50 °C stejně jako radiační teplota povrchu zaprášených listů. Zjištěný nedostatek kyslíku v hlubších vrstvách půdy, nedostatek půdních živin, zasolení půdy solemi ze zimních posypů chodníků a vozovek a specifická půdní mikrobiologie a další negativní faktory negativně ovlivňují růst uličních stromů. Na pěstování odolnějších druhů v podmínkách eliminace nepříznivých faktorů je potřeba značných finančních nákladů.

Před 50 lety jsme se potýkali např. se znečištěním ovzduší oxidem siřičitým z uhelných elektráren, které mělo za následek kyselé deště. Jaké znečištění představuje největší hrozbu pro současné životní prostředí?

I v dnešní době jsou velkým tématem spalovací procesy. Snažíme se snížit spalování fosilních paliv i kvůli emisím oxidu uhličitého, který je po vodní páře dalším nejvýznamnějším skleníkovým plynem. Všichni víme, že probíhající klimatická změna je původcem větších a častějších přívalových dešťů, period sucha, hurikánů a podobných jevů. Velkým problémem je také automobilová doprava, která exponenciálně roste. Z výfukových plynů se do ovzduší dostává celá řada látek – oxidy dusíku, vytrvávající organické sloučeniny a další toxické nebo biologicky aktivní látky, které jsou přidávány do paliv a olejů jako aditiva a z nichž některé jsou kancerogenní. Ovzduší znečišťují také malé částice uvolňované obrusy pneumatik a brzdových destiček nebo platinové kovy z katalyzátorů. V souvislosti s rozmachem elektromobilů předpokládáme, že nastane velká kontaminace okolí vozovek lithiem z akumulátorů podobně, jako tomu bylo v minulosti v případě olova z olovnatých benzinů. Samostatnou kapitolou jsou pak plasty, resp. mikroplasty, které jsou v přírodě velmi stabilní a v podstatě se nerozkládají. Obsah mikroplastů v životním prostředí exponenciálně roste. Dá se říct, že jsou v dnešní době přítomny téměř všude, včetně lidského mozku, krve nebo mateřského mléka. Původní představa, že plasty jako inertní materiál nepředstavují zdravotní a ekologická rizika, se nepotvrzuje. Hlavně látky přidávané do plastů jsou nejen zdravotním rizikem, např. porušování funkčnosti žláz s vnitřní sekrecí nebo mozku, ale ukazuje se, že např. v půdách zavlažovaných vodou s velkým obsahem mikroplastů prudce klesá klíčivost semen rostlin včetně obilovin klíčových pro zajištění potravy lidí.

Na čem v ústavu aktuálně pracujete?

Od roku 1990 se zabýváme celorepublikovým monitorováním obsahu prvků v mechu. Mechový indikátor nemá kořeny a nepřijímá ze substrátu vodu ani rozpuštěné minerální látky. Obsah prvků a sloučenin zjištěný v rostlinkách mechu rostoucích na volné ploše tak pochází téměř výhradně z atmosférického spadu, což umožňuje sledovat trendy znečištění ovzduší. Měření se provádí ve většině evropských zemí v pětiletých cyklech v rámci mezinárodního projektu OSN EHK ICP Vegetation. Zabýváme se také např. distribucí spadů znečišťujících prvků kolem významných zdrojů znečištění ovzduší (např. těžké kovy kolem Kovohutí Příbram, rtuť v okolí Neratovic unikající ze Spolany při výrobě chloru, nebo úniky rizikových prvků ze skláren v Jizerských horách), sledujeme úrovně spadu dusíku v národních parcích na Šumavě nebo Podyjí, provádíme analýzy vod potoků např. určených k revitalizaci a v neposlední řadě sledujeme i znečištění a ekologická rizika v okolí starých skládek např. v chráněných územích nebo sledujeme znečištění kolem silnic rizikovými prvky a vytrvávajícími organickými sloučeninami.

Při odběru vzorků v mokřadech prý používáte zvláštní pomůcku. Prozradíte nám, o co se jedná?

Vzorky vody odebírám měsíčně z niv šumavských potoků. Nivy jsou podmáčené a boříte se nejen do bahna, ale porosty ostřic tvoří vyvýšené kupy, které jsou pod listy špatně vidět a špatně se v takovém terénu chodí. Při prvním sněhu jsem loni použil sněžnice a napadlo mě, že by se daly použít i v době vegetace, kdy jsou v nivě suché i rostoucí listy, které by bránily většímu propadání sněžnic do bláta. Skutečně se mi osvědčily, i když občas také na některých místech zapadnu do poloviny lýtek, je to ale pohodlnější a rychlejší než chodit v trenýrkách naboso v keckách, chodit ve vysokých rybářských holínkách nebo se strojit do holínek tzv. „atombordelu“ (ochranné gumové holínky a plášť používaný vojáky v radioaktivně zamořeném terénu), které mi kupodivu ani za více než 40 let nezpuchřely. Použití sněžnic v mokřinách není zřejmě můj originální nápad, protože jsem nedávno viděl v televizi pořad z Finska, kde jakýsi biolog se sněžnicemi chodil v létě po rašeliništích.

10 let jste stál v čele VÚKOZ, v čem spatřujete největší hodnotu této instituce?

Jak roste životní úroveň společnosti, nároky na využívání krajiny se stále zvyšují. Každý si může všimnout dělení krajiny na menší izolované areály ohraničené narůstající hustotou silniční a dálniční sítě, úbytku přírodních a přírodě blízkých ploch, budování rekreačních areálů v méně narušené krajině, růst satelitních měst, zástavbu nejkvalitnější půdy obrovskými průmyslovými centry, další slučování pozemků pro jejich efektivní obhospodařování gigantickými stroji apod. Krajina, ať chceme, nebo nechceme, se mění v urbanizovanou krajinu holandského typu. I v chráněných oblastech dochází ke změnám druhové diverzity nejen v důsledku globální klimatické změny. Kapitálový zisk má snad stále větší váhu než přírodní hodnoty i přes dlouhodobou ekologickou výchovu. Dlouho víme, že existují dané limity exploatace krajiny, při jejímž překročení dojde často k nezvratným změnám přírodního prostředí s negativními dopady nejen na organismy v krajině, ale i na člověka a jeho preferované kapitálové zisky. Úspěšně se lidstvu daří měnit složení atmosféry (úbytek kyslíku a nárůst oxidu uhličitého), podporovat globální klimatickou změnu, zhoršovat kvalitu povrchových i podzemních vod, vyhubit značnou část organismů a ohrozit přežívání většiny druhů rostlin a živočichů atp. což v důsledku ohrozí přežívání lidské populace na Zemi. Právě výzkum negativních dopadů činnosti lidí na krajinu může upozorňovat na vznikající nebezpečí a nutnost jejich včasného řešení.

Co máte na své práci nejraději?

Vždy se těším na výsledek, který z výzkumu vzejde a je předem nejistý. Na začátku mám představu, jak by věc měla fungovat, ale často se stává, že právě výsledek neodpovídá tomu očekávání. Nejdříve se hledají příčiny, proč hypotéza nebyla ověřena, např. se provádí kontrola způsobu odběru vzorků, jejich zpracování a analýzy, použité statistické testování atp. Výsledky v dané souvislosti se pak nemohou publikovat a musí se stanovit a ověřit nová hypotéza zda a proč věci takto fungují. Zároveň trávím hodně času v terénu po celé republice odběrem vzorků k rozborům. Obyčejně jsem v časovém stresu všechny vzorky včas odebrat, např. během dne objet a sebrat vzorky z 5-7 trvale monitorovaných ploch za současné dopravní situace. Přesto se mi někdy zadaří kochat se nezapomenutelnými pohledy do naší krajiny, např. na krásné západy slunce, koberce mlh v nížinách s vyčnívajícími vrcholy hor, šumění letního deště v listnatých lesích, působivé scenérie ojíněných stromů začátkem zimy nebo blízká setkáni s liškou či vysokou zvěří v lese. Dá se říct, že i po těch 50 letech se ráno většinou těším do práce, i když administrativa i ve výzkumu stále narůstá.